Památná hora Radhošť
Radhošť bývá tradičně spojován s uctíváním pohanského boha pohostinnosti, plodnosti a úrody Radegasta. Podle legendy nechali jeho modlu na vrcholu hory zbořit soluňští misionáři Konstantin a Metoděj, kteří po svém příchodu na Velkou Moravu v šedesátých letech 9. století údajně na Radhošť zavítali. Vyprávění o Radegastovi má spojitost s radhošťským podzemím. Říká se, že jeho modla byla uložena v podzemním chrámu.
Tato na první pohled pohádková fantazie obsahuje racionální jádro. Horský masív Radhoště je protkán pseudokrasovými pískovcovými jeskyněmi, dlouhými až několik stovek metrů. Podle jedné z pověstí bývaly ještě na počátku století tak prostorné, že jimi mohl z Pusteven až na Radhošť projet vůz tažený koňmi.
Z toho, co víme o Radhošti z období před rokem 1735, lze usuzovat, že místní lidé nebyli žádní puritáni. Minimálně jednou ročně, v období letního slunovratu, vrchol hory ožíval nespoutanou zábavou. Od šedesátých let minulého století se 5. července na Radhošti konají cyrilometodějské poutě, kterých se účastní i několik tisíc lidí.
Údajný příchod soluňských bratří na Radhošť patří samozřejmě do říše mýtů, ovšem právě tento mýtus u místního obyvatelstva tak zakořenil, že byl využit moravskou vrchností a církví v první pol. 18. stol. jako vhodný prostředek pro vymýcení pohanských rituálů. Hraběnka Ludovika Žerotínská nechala dne 2. června 1735 vztyčit na Radhošti kříž jako symbol křesťanství. Zůstává záhadou, zdali jednala na popud jezuitských misionářů, nebo měla-li k Radhošti důvěrný vztah. V barokním období přepjaté zbožnosti patřilo k dobrému vkusu osadit kdejaké odlehlé a nepřístupné místo jako stvořené pro rozjímání atributem křesťanské víry. Dokonce se nám zachoval text tabulky připevněné na onom kříži. Zároveň na něj snad jezuitští misionáři připevnili portrét Františka Xaverského, španělského misionáře v zemích východní Asie žijícího v 16. století. Kamenný podstavec dřevěného kříže s vytesaným letopočtem viděl ještě v době svého dětství frenštátský sochař Jan Knebl (1866 - 1962)
Pravděpodobně ještě ve 30. letech 18. století došlo k výstavbě první dřevěné radhošťské kaple zasvěcené sv. Kříži, uvnitř s obrazy Cyrila a Metoděje, velkým křížem na oltáři mezi sochami či obrazy Panny Marie a Jana Evangelisty. Existence této kaple dosvědčuje korespondence uložená dnes v olomouckém Zemském archivu. Jedná se o celkem pět dopisů, v nejstarším z nich žádal valašskomeziříčský děkan Jiří Bernd Očko olomouckou biskupskou konzistoř jménem hraběnky Ludoviky Žerotínské o povolení kapli vystavět. Ostatní dopisy byly žádostmi valašských nebo slezských kněží sloužit v kapli mše. Nejmladší z dopisů byl napsán v červnu 1780. Později o kapli nebyla řeč. Z korespondence je rovněž zřejmé, že již v roce 1768 se na radhošťských stráních připravovala žinčice, ohřívaná ovčí syrovátka, sloužící už tehdy k léčebným účelům. Zároveň s kaplí byla zřízena poustevna pro jednoho poustevníka v prostoru dnešních Pusteven. Za Josefa II. však byly poustevny zrušeny a jejich obyvatelé vyhnáni. Údajný poslední pustevenský poustevník Felix prý zemřel v roce 1784. Zvonek z jeho poustevny měl být ještě v 70. letech 19. stol. v držení rodiny Klímků na rožnovských Dolních Pasekách. Kříž, růženec a dřevoryt prý nalezly útočiště v pustevenské útulně Libušín, dnes tam ovšem již nejsou.
Významu Radhoště bylo v průběhu 19. století v souladu s obrozeneckými snahami využito k ušlechtilejším cílům. Radhošť s postupně dostával do zorného pole literátů a časem se stal jedním ze symbolů slovanské vlasti, o čemž svědčí báseň Františka Palackého Na horu Radhošť, napsaná již v roce 1817. Radhošťskou minulost opěvoval ve svých verších také Jan Kollár a František Táborský. Vděčným námětem se hora stala pro výtvarníky Bohumíra Jaroňka a Jana Kobzáně. Osobně horu navštívili také básníci Svatopluk Čech, Petr Bezruč, Otakar Březina a Jaroslav Seifert.
Dne 26. července 1805 nechal rožnovský rodák Michal Janík postavit na radhošťském vrcholu, tentokrát kamenný kříž. V roce 1808 jej sice vyvrátila vichřice, byl však znovu vztyčen, pro jistotu se zmenšeným podstavcem. Žerotínové zachovali Radhošti přízeň, neboť náklady na opravu tohoto kříže hradil hrabě Ludvík Žerotínský. Tento kříž nalezneme na Radhošti ještě dnes.
Až do 60. let 19. stol. probíhaly radhošťské slavnosti a poutě bez většího rozruchu v zaběhaných kolejích tří slavností ročně, a sice ve dnech 26. července (sv. Anna), 6. srpna (Proměnění Krista) a 17. září (Povýšení sv. Kříže), přičemž období letního slunovratu zapomenuto nebylo, ale křesťanský svátek sv. Jana Křtitele je důsledně překrýval. Tento svátek nicméně nezůstal pouhou zástěrkou pro uvolněné radhošťské veselí. Pravidelný cyklus radhošťských poutí byl občas zpestřen snahou nadšenců najít podzemní Radegastův chrám a tím dokázat opodstatněnost bájí. Společným námětem všech písemných nebo ústně předávaných zpráv o radhošťském podzemí je povídání, jak nalézt poklady. Zdá se, že romantický pohled na horu Radhošť byl vnesen i do odborné literatury, o čemž svědčí pasáž věnovaná Radhošti, otištěná v Riegrově slovníku naučném v šedesátých letech 19. století: "Tak se povídá, že čarodějnice létají na něj a že jest v něm skryt úplný ráj pokladů. Než se do něho vstoupí, třeba překročiti podzemný potok hlídaný černým psem; před rájem jest druhá stráž, čert v podobě kohouta, v ráji pak samém sedí dědek s bradou předlouhou, jenž má jídla ještě teplá před sebou. Pravé poklady jsou kovářskému uhlí podobny, ostatné klenoty jsou jen mamem a p. v."
Právě na počátku 60. let 19. stol. se zvýšil zájem o Radhošť v souvislosti s blížícím se cyrilometodějským miléniem. Horlivá náboženská činnost se odehrávala v době uvolněných společenských poměrů po vydání ústavy z roku 1861. Již v tomto roce proběhla národní slavnost na Hostýně, o rok později na Radhošti a v roce 1863 na Velehradě.
Nás zajímá především akce radhošťská. Slavnost byla naplánována na 13. srpna 1862, avšak kvůli nepříznivému počasí byla odložena na 3. září. Mnozí hosté však přijeli v původním termínu, a protože se počasí na poslední chvíli umoudřilo, slavnost se mohla konat. Došlo však k dalším komplikacím. Národní tábor byl ještě ráno 13. srpna zrušen nařízením brněnského vládního zmocněnce, který zrovna přijel do Frenštátu, nepomohly ani intervence frenštátského měšťana Valeriána Kostelníka, pozdějšího starosty Frenštátu. Protože organizátoři chtěli slavnost uskutečnit za každou cenu, odhodlali se ke lsti. Plánované vlastenecké shromáždění bylo prohlášeno za náboženskou pouť. Frenštátský farář Kazimír Tomášek a kaplan Bedřich Kaun nebyli proti, a dokonce poskytli poutnický kříž. Tak se za zvuku písně "Ach, pojďte již křesťané, hle svatý kříž se nese!" vydalo procesí českých národovců na Radhošť. Cestou se setkali s průvodem Rožnovanů pod vedením Čeňka Janíka. Společně dorazilo asi 10 000 poutníků k radhošťskému vrcholu. Tam museli upustit od plánované mše ve staroslověnském jazyce. Na vrcholu hory bylo připraveno provizorní lešení sloužící buď jako oltář, nebo jako řečniště. Nejdojemnějším ze všech proslovů byla báseň přednesená Rudolfem Kallusem. Byl podán návrh postavit na vrcholu Radhoště během jednoho roku sochy soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Proto byla vyhlášená sbírka, získané peníze však někdo odcizil. Sokol František Barvič nečekaně vyhlásil sbírku pro slovanské bratry Černohorce, bojující tehdy proti Turkům. Právě tato neplánovaná akce vyprovokovala frenštátského okresního představeného Josefa Siersche k tomu, že chtěl celou slavnost ukončit. Došlo k hádce s nejbližšími poutníky a vzniklou situaci vyřešil teprve zákrok tolerantnějšího rožnovského představeného Josefa Brosche.V odpoledních hodinách zavezl Velerián Kostelník onoho nesmlouvavého brněnského vládního zmocněnce na Radhošť. Nevíme, který likér zmírnil jeho národnostní averzi, jisté je, že již nic nezakazoval. Slavnost 3. září 1862 navštívilo mnohem méně hostů.
Národní vzepětí 60. let 19. stol. vyvrcholilo roku 1868 stavbou Národního divadla v Praze. Do základové zdi se měly na podnět stavebního výboru uložit kameny z památných míst Čech a Moravy. Nebyl vynechán ani moravský Radhošť.
Občanská beseda v Rožnově se tehdy usnesla darovat kámen z Radhoště. Proto byla pořízena sbírka, jež vynesla 145 zl.. Je těžko určit, z kterého místa v radhošťském hřbetu byl kámen vylomen. Pískovcový balvan, vážící v dnešním přepočtu 2,4 tuny, byl z Rožnova do tehdy nejbližší stanice Polom dovezen dne 28. dubna 1868 Juliem Maléřem, synem dolnobečvanského fojta Jana Maléře. Právě Jan Maléř kámen vylomil pravděpodobně z tzv. Záryjí, alespoň podle svědectví rožnovského zednického políra Josefa Bradáče, jehož v roce 1938 zpovídal Miloš Kulišťák. Bradáčovi tehdy bylo přes devadesát let a radhošťskou událost z roku 1868 ještě osobně zažil.
Do Prahy byl kámen dovezen 30. dubna. Na staveništi divadla jej dne 5. května 1868 očekával s tímto proslovem František Palacký:"Pánové! Z posvátného Radhoště na Moravě, který z vysokosti své panuje nad krajinou rozsáhlou a kterýž chová kolébku i hroby praotců našich, odevzdávám Vám z útrob mohutné jeho hory vytesaný základní kámen co příspěvek k památné svatyni, budované pro zvelebení umění vlasteneckého a ušlechtění srdce i života našeho národního." Kámen měl vytesané nápisy "Radhošť", "Rožnov na Moravě" a "Rožnov jménem Moravy", byl pokryt darem rožnovských žen, věncem s bílou hedvábnou stuhou a červeně vyšitým nápisem: "Ačkoliv Radhošť vzdálený, přece je s Vámi spojený". Moravští studenti zase přidali tabulku s nápisem: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj". Ke staveništi byl kámen dopraven na voze, taženém dvěma páry koní a doprovázen mnoha moravskými studenty. Slavnosti se účastnili také někteří Rožnované, např. Michal Jurajda.
V roce 1931 se podařilo na Radhošti instalovat sochařské práce Čechoameričana Albína Poláška: u kaple bronzové sousoší Cyrila a Metoděje a nedaleko Pusteven Radegastovu sochu. Ta byla úmyslně obrácena zády k příchozím, zatímco cyrilometodějské sousoší stojí čelem, aby návštěvníky radhošťského vrcholu vítalo.
